Taky jsem si koupila boty, a zatímco já se vždycky otočila na Výtoni, Kirk mi jen letmo mávnul a pokračoval z Výtoně k Národnímu divadlu, pak přes most Legií, Smíchov a Železniční most zase zpátky, případně se trasa dá ještě prodloužit do Podolí. Za prudkého slunečního žáru, palčivého krupobití, za svitu luny i v husté kaši mlhy. Když jsme si kupovali nový kufr, o který se dělíme, když jeden z nás jede na služební cestu, základní funkční požadavek na kufr byl, aby se do něj vešly i běžecké boty (velikosti 48).
Stalo se, co jsem již dlouho podvědomě tušila, ale co jsem si zároveň bála nahlas přiznat – Kirk si myslel na maraton. A tak na ten drážďanský začal trénovat.
 |
| Kapitán Kirk má na mušce dalších 42 km! |
Léto bylo strašné, Kirk chodil běhat čtyřikrát týdně, z víkendů jsme se buďto museli vracet dřív, aby ještě stihl běhat, nebo kamkoli jsme jeli, běhal tam. Podařilo se mi mezi mými kamarády – kavárenskými povaleči – sestavit podpůrný tým (zejména pro mě) a vyrazili jsme do Drážďan. Bohužel ten rok začala zima už v polovině října – na Moravě byla sněhová kalamita a v Drážďanech padal déšť se sněhem a tomu odpovídala také nálada běžce před startem. Zatímco my neběžci jsme si užívali staré mistry ve Zwingeru, přes sklo kavárny se dívali, jak prší, a byli rádi, že tak jímavě prší, ale my jsme v teple, Kirk obíhal dvakrát dokola centrum města. Trénink se vyplatil, Kirk doběhl šťastný a bez újmy na zdraví v čase pod 4 hodiny a dnes běhá spokojeně dál. Naštěstí další maratony nejsou zatím na pořadu dne…
Bjetka
P. S.: Když si Kirk tento text přečetl, říkal mi, že nepíši ve dvou bodech pravdu - jednak že léto bylo strašné a jednak že další maratony nejsou na pořadu dne...
Žádné komentáře:
Okomentovat