Když jsem před léty na Staroměstském náměstí poprvé spatřila nekonečný zástup uřícených běžců, nemohla jsem pochopit, proč si to ti lidé dělají. O několik let později se jeden příbuzný, říkejme mu třeba JB, rozhodl běhat za Nadaci VIA. JB už tehdy za nadaci leckam chodil a zejména pro ni pracoval a dýchal – brzy zrána, celý den (víkendy nebudu ani zmiňovat) i v noci, kdy pro ni přímo chrápal. A teď tedy pro ni chtěl i běhat. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam. Přidal se ke svým běhavým kolegům, k nim se přidali jejich příbuzní, pak jejich přátelé se svými příbuznými, červení i modří kluci z hokeje, krásná miss s maminkou a bůhvíkdo ještě.
Mně o tom svátku endorfinů připadla poměrně důležitá role: přenášet běžcům mezi startem a cílem civil. Užívám si tu podívanou – nejprve na keňské gazely, potom na veselé a ztepilé viaběžce – i zakončení v Lokále naplněném potem šťastných vytrvalců.
Osud si však přál, aby JB tentokrát na startu nestál. Jaký je život se zraněným 1/2maratoncem? zeptal se mě poťouchle jeden nejmenovaný vousatý chlapík z nadace. – Není vůbec k zahození. Do divadla i do kavárny JB dopajdá a u pračky se nekupí hromady propocených hadrů.
Pro tentokrát odpadá i starost, že by na dvacátém kilometru mohl dostal infarkt.
Věnujeme se nové zálibě: na jarních procházkách ve Stromovce pozorujeme (JB dívky, já
muže) a hodnotíme, kdo jak pěkně běhá a jakou má šanci TO uběhnout. JB si totiž myslí, že každý běžec ve Stromovce trénuje na maraton, a navíc věří, že všichni časem poběží pro nadaci...
Vyvrknutý kotník už ale ztrácí barvy duhy a já tuším, že tahle idyla nebude trvat dlouho.
Anela
Žádné komentáře:
Okomentovat